Aktuality
                      Starší příběhy a popisy najdete v sekci Starší "aktuality"


4.6.2017

Lov


    Víkend jsem věnoval Jeseníkům a a hned při příjezdu na mé "tábořiště" jsem si všimnul, že jsou některé louky posekány a zabaleny do úhledných bílých balíků. Takže by i ta moje lokalita, vééélká louka kousek od chaty, mohla být posekána. A to slibovalo jediné - lišky.
Nemohl jsem se dočkat rána. Vše mám nachystáno, se zvěří jsem domluven, co mají dělat a jak se chovat :-) a tak ještě za ranního šera stoupám polní cestou okolo lesa. Z obilného pole se ozývá chřástal a sem tam tuším siluetu srny nebo srnce. Ještě nevýrazná, ale úplně čistě vymetená obloha slibuje krásné ráno. Na mírně svažitou louku přicházím shora, s dobrým větrem, pod sebou vidím pár desítek bílých balíků roztroušených po louce a mezi nimi několik kusů srnčí zvěře. Ti ale docela rychle zatahují v úplně jiném místě, než jsem já, ale tak to prostě bývá.







Ale co je pro mne důležitější, hodně v dálce vidím lišku, jak kousek popojde, poslouchá, popojde, popoběhne .... a pár desítek metrů od ní je druhá! Tak fajn, lišky tady stále ještě nějaké žijí a nejsou vystřílené místními "lovci". Aspoň prozatím. Ale Hjůstne, mám problém :-). Nějak se k liškám musím za každou cenu dostat, protože pochybuji, že těch, snad 300 metrů, přijdou samy blíž. Možnost je jediná, chci využít právě velkých balíků trávy k přiblížení. Teoreticky by to mohlo vyjít, jen si musím ohlídat obě lišky a popojít jen v okamžiku, kdy jsou obě za nějakým balíkem. Čekám asi 10 minut ..... teď! Honem desítku metrů, než zase liška vyjde spoza balíku ..... a zase ..... a znovu. Kdyby mě někdo sledoval, asi by zavolal Chocholouška. Ale co je důležitější, daří se mi dostat liškám na dostřel, úplný zázrak!

Choulím se za jedním balíkem a sleduji obě lišky, každá je na jiném místě. Jedna z nich po chvíli uloví nějakého hryzce a míří s ním směrem ke mě. Po chvíli ale mění směr a drobným klusem míří k vzdálenému lesu, nese snídani svým liščatům.










Druhá liška pobíhá docela daleko, ale najednou i ona mění směr, míří mezi nedaleké balíky a stále se přibližuje. Jen trnu, jestli mne ucítí, protože vítr vane zhruba jejím směrem. Naštěstí se včas zastavuje a začíná lovit. Pomalu postupuje, krůček po krůčku, naslouchá k zemi, všelijak naklání a nakrucuje hlavu, aby přesně našla místo, kde je hryzec schovaný pod trávou. Je zajímavé ji sledovat, její taktiku lovu, která je překvapivě docela úspěšná. Najednou ztuhne, strnule se dívá na jedno místo a je vidět, jak má všechny svaly napnuté a jen čeká na vhodný okamžik. Já ji sleduji v hledáčku fotoaparátu a doufám, že ten správný okamžik skoku nepropásnu. Liška sebou párkrát cukne, nemůže se rozhodnout .... a najednou skok! Mačkám spoušť a snad jsem se trefil. Liška ještě chvíli tlamou i předními běhy ryje v hlíně, ale nakonec vítězoslavně zvedá hlavu, pár skousnutí a je po všem. Spokojeně se rozhlíží kolem, dívá se i přímo na mne, ale neregistruje mne jako hrozbu. Kousek popojde a v tom asi vítr přinese můj pach, liška vystřelí a kličkujíc míří do lesa. Ještě, že ten závan nepřišel o minutku dříve, neměl bych nic!


Jen sedím, zády opřený o balík a v mysli si přehrávám liščí lov. Doufám, že se nějaké snímky povedly, po delší době zase fajn příležitost. Na zpáteční cestě procházím okolo velkého hnojiště, tak pořizuji jednu ptačí fotku a k dokreslení začínajícího léta i zlatohlávka na kopretině.


22.5.2017

Na "mé" louce


    Letos jsem se sice už jednou na louku pod lesem vydal, ale to je již dva měsíce, hodně dávno. A tak mne to tam táhlo opět, snad se podaří nějaké srnčí a snad i liška. Slunce je ještě za kopcem, úplně čistá obloha je příslibem krásného rána. Tedy aspoň počasím. Vítr mám dobrý a tak se pomalu blížím ke kraji lesa a přede mnou je snad desetihektarová, mírně se svažující louka. Bývá pravidelně kosena, ráda na ni vychází srnčí zvěř a v nízké trávě se dobře loví liškám. I zajíce se dá nachytat.
Tentokrát je v louce asi 6 kusů srnců a srnek, usazuji se na mezi ve vyšší trávě a čekám, co bude. Srnčí zatahuje poměrně brzy, jen si pokaždé najde jinou cestu do lesa. Snad budu mít tentokrát štěstí. Nemám šanci se jim vydat naproti, jsou to potvůrky mazané a cokoliv se v louce objeví je nepřítel a následuje zběsilý úprk. Asi po půlhodině se blíží srna se srncem, jenže kus přede mnou odbočují k lesu a ladným skokem se ztratí ve stěně smrčků. Tak aspoň jedna fotka proti světlu.


Na louce už je vidět jen pár kusů hooodně daleko, ti blíž nepřijdou a tak se vydávám zpátky podél pole a lesa. Letos je na poli zaseto nějaké obilí, takže po letech řepky možná konečně zase bude v srpnu fajn srnčí říje v obilí. Bude snad šance na pár pěkných fotek. Na hraně terénní vlny obilného pole zahlédnu míhající se ušiska srny a míří skoro ke mně! Musím kousek popojít, abych byl trošku blíž, už dál nesmím ... zakleknu, stativ před sebou a čekám ...... Srna se vyloupne z obilí, chvíli postojí na polní cestě, rozhlédne se .... má legračně zkřížené nohy ... prohlédne si mě, pak ještě jednou a v klidu hopne do lesa. Už se chystám zvednout, když zase ušiska. Ale tentokrát mezi nimi pár parůžků! Srnec jde v šlépějích srny, tož si počkám i na něj. Situace se opakuje, srnec na polňačce zastaví, rozhlíží se vlevo vpravo a jde za srnou. Dnešní setkání je u konce a já se těším na zítra, zajdu zase.

A opět brzké ráno, opět louka plná zvěře, opět čekám, co se bude dít. Kousek pod lesem vidím v trávě lovící lišku, tráva je vyšší a tak se jen sem tam mihne rezavý chvost. Najednou liška zbystří a tryskem do lesa! Ale proč? A už reaguje i srnčí, najednou je v pohyby snad dvanáct patnáct kusů! A už také vím proč. Spoza rohu lesa, asi 200 metrů ode mne, vychází člověk, pušku na rameni, dalekohled v ruce a dívá se za utíkající zvěří. Ta je již naštěstí mimo dostřel a mizí v lese. Muž s puškou ještě chvíli brouzdá naproti v malém svahu, chvíli se kamsi dívá dalekohledem, pak přikrčený absolvuje asi 50 metrů, aby se zase zvednul, podíval se dalekohledem a šel zpět. V tom okamžiku se k němu přidává další chlap, tentokrát bez pušky, ale zato se psem. Opravdu fajn dvojka. A po zvěři ani památka. Je mi jasné, že jsem tady dneska skončil. Jdu do lesa na takovou zarostlou lesní cestu, mířím domů, ale třeba na téhle cestě něco potkám. A taky, že jo. Sice málo světla, ale srnčí pár mi udělal radost.


Třetí den již na louky nejdu, hodně fouká a tak jen brouzdám v blízkém okolí. Potkávám krásně obtěžkanou srnu, šlape po silnici přede mnou snad celých 50 metrů, než si mne všimne a odskočí. Pak ještě nacházím strakapoudí dutinu v suchém modřínu, je jakž takž fotitelná a tak si sedám poblíž, maskovaný několika lipovými větvemi. Snad bude co fotit. Ale podezřívavým rodičům trvá snad půl hodiny, než si na mne zvyknou. Pak již začínají pravidelně krmit, ale ne moc často a je mi zřejmé, že mláďata jsou ještě trochu menší a ani nevykukují z otvoru. Furt nevím, jestli mám fotit na výšku nebo naležato. Ale pár fotek už mám a tak nechávám rodiče povinnostem a mizím.


 

9.5.2017

Potoční toulání


    Jarní čas, kdy ještě listí na stromech až tolik neruší lesní průhledy a vše není porostlé bujnými bylinami, je docela dobrý k procházkám okolo potoků. Něco podobného podzimu, jen s jinou barvou čerstvých, ještě mladých a sytě zelených lístků. A na zemi, ve vzájemném kontrastu, ještě stále načervenalé listí loňské. Ten čas mám rád.
A tak mne to vytáhlo do beskydských kopců, i když ráno moc přívětivě nebylo. Nicméně pohled na meteo-radar mi dal jakousi naději a tak jsem sbalil stativ, foťák a pár skel, polarizák a přechodový filtr ..... mám všechno? ....náhradní baterii .... destičku ke stativu ... svačina, deštník .... kristovano, to je váha!



Cílem je potok jménem Zimný, který pramení pod vrcholem kopce Zimný. Jaká to náhoda :-). A na potoce jsou fajn kaskády a také jeden z pěkných vodopádů, v zajetí mechových kamenů a kamenných lavic. Není až tak náročné k němu dojít, ani není moc daleko od parkoviště a tak mám čas i energii věnovat se focení potoka průběžně. Vody je v ně požehnaně, vydatné deště jsou opravdu znát, ale voda je naprosto křišťálová, zpěněná, nádherná. Nakonec přicházím k samotnému vodopádu, pořizuji pár fotek, ale zdržím se jen pár desítek minut a mířím dál podél koryta potůčku, chci dojít až pod vršek Zimného, podívat se, jak to tam vypadá, ještě jsem v těch místech nebyl.



Poslední úsek kolem vody je hodně strmý a tak volím "objízdnou" trasu. Název Zimný si kopec opravdu zaslouží, ještě jsou zde zbytky sněhu a docela citelně se ochladilo. Širší cestička se ale ztrácí a přechází v sotva znatelnou stezku. Jde se po ní krásně, jen v mechu a jehličí. Přede mnou tudy nedávno někdo šel, ale nejsou to stopy bot, jen otisky velkých jeleních kopýtek. Jdu s nimi docela dlouho, třeba jej uvidím ... a dostávám se po ni téměř k pramenům. Ze zářezu teď již malinkého potůčku je hezký výhled, tak ještě pár fotek a jdeme dál. Stále sleduji jelení stopy, nakonec odbočuje a já scházím do nižších poloh. Ještě pár nádherných výhledů, pár fotek a již jen strmě sestupuji listnatým lesem po nějaké sotva znatelné cestě do údolí. Jde se dobře, měkce, boty se boří do starého listí vydávajícího svou typickou vůni ...
Výšlap končí, docela jsem se unavil, ale příjemně. Už se těším na domácí kafe :-).
 


7.5.2017

Nadvakrát


    Málokdy jsem poslední dobou vyrážel za úlovky odpoledne či večer. Ale současné problémové počasí, plné každodenních zvratů, mě donutilo. A tak jsem vyrazil do mufloní a daňčí lokality, na jednu asi hektarovou louku, obklopenou smíšeným lesem. Tady jsem již na zvěř několikrát narazil, ale vždy to bylo brzy ráno a navíc jsme to nebyl já, kdo byl první na místě.
Usazuji je se pod jakýmsi keřem ve starém sadu, téměř uprostřed louky a s dobrým rozhledem. Do západu slunce zbývá ještě pár hodin, ale mám čas.Asi po hodince čekání, když už pomalu nastávala doba, v které by se mohla zvěř objevit, slyším kdesi v lese v dálce za sebou úporný štěkot psa. Spíš teda takové kvičení, je mi jasné, že je to malý pes, nejspíš s nějakým turistou. Jsou si pět set metrů daleko a pohybují se jakoby podél mne. Štěkot trvá snad 15 minut a je mi jasné, že z té strany dnes žádnou zvěř očekávat nejspíš nemohu. Naštěstí štěkot slábne a zase je ticho. Pozoruji datla, jak na starém kaštanu hledá potravu, pak se k němu přidá žluna, tak udělám pár fotek. Jenže je to proti obloze a dost daleko.

  Sedím další hodinku, už si říkám, že teď, teď už by něco mohlo .... A najednou štěkot (to kvičení) je někde opět několik set metrů daleko, ale přede mnou! Navíc rozpoznávám štěkání druhého psa, podobného ražení! Podle poslechu je zřejmé, že se pohybují opět jakoby podél mne, ale zdá se, že nějak rychleji, než je lidská chůze. Psi dělají jakoby velké kolečko a vrací se k místu, odkud jsem je zaslechl poprvé. V jednom místě vidím na lesní cestu, kterou musí protnout a opravdu! Jsou to dva jezevčíci, kteří neustále kvičí a běží jen tak neznámo odkud a kam. Za pár minut je zase ticho a mně je jasné, že dneska už nepřijde vůbec nic, veškerá zvěř na kilometry daleko je ve střehu nebo utekla. Znechucen se rozhoduji, zda to zabalím nebo ještě počkám. Asi za 20 minut slyším jakoby slabé lidské pískání v místech prvního výskytu čoklů. Tuším, o co jde, páníček hledá svoje "poslušné" miláčky. Pískání se přibližuje a za chvíli mne míjí chlap. napůl v mysliveckém, s prázdnými vodítky v ruce a DALŠÍM jezevčíkem okolo! Nevidí mě, pomalu pokračuje po cestě a sem tam pískne a čeká. Tak si ho aspoň vyfotím.
Pískání se vzdaluje, já balím fidlátka a za drobného mrholení odcházím. Cestou se ale ještě zastavuji na jednom z míst, kde fotívám docela často, je to v takovém řidším bukovo-javorovém lese. Nemám v úmyslu fotit, je už dost šero, ale zrazuji tady skupinku daněl a jedna z nich je albín! Hm hm hm, ta by stála za vyfocení. ale až zase jindy.



    Druhý den se mi náhodou podařilo vyšetřit opět volné odpoledne, navíc je polojasno, okolo dvaceti, slunce sem tam ..... co víc si přát! A tak vyrážím tentokrát s jasným cílem - vyfotit tu včerejší albínku. Při příchodu místo na sebe překvapeně jukneme s jednou danělou, nezradím ji, jen prostě odejde. Maskuji se na takovém malinkém, trochu skalnatém hřbetu, s výhledem na obě strany. Vítr sice nemá ideální směr a fouká do míst, odkud očekávám příchod zvěře na večerní krmení, ale třeba to vyjde. Je nádherné pozdní odpoledne, nižší slunce nasvěcuje ještě řídkým listovím šneky rašícího kapradí, čerstvou, sytě zelenou trávu i loňské bukové listí. Krása. A dokonce se mi ani nechce usínat :-).

    První zvěř očekávám až okolo páté, ještě je chvilka času a tak jen v klidu poslouchám, sleduji okolí, přemýšlím nad vším možným .... a koutkem oka registruji pohyb. Z úplně jiného směru, než očekávám, jak jinak. Drobným klusem se ke mně blíží daněla, kousek za ní vidím další a ještě jednu .... a pak tu albínku! Zastavují asi čtyřicet metrů ode mne, začínají spásat trávu a mladé bukové listí a jsou úplně v klidu. Chodí sem tam, bohužel hodně často částečně kryté velkými stromy, tak fotky nejsou podle mých představ. Ale snad se podaří. Daněly pobíhají, opravdu pobíhají, lesem sem a tam, všech pět najedenou jako na povel, chvíli se pasou tady, hned zase o kus vedle, jakoby se nemohly nabažit těch nových chutí všemožných trav a bylin. Pak odběhnou za hrbek, to už jsem myslel, že je konec focení, ale ne, za dvě minuty jsou zase poklusem zpátky. Je to docela legrační. Setkání už trvá asi dvacet minut, zkouším trošku změnit místo, odkud fotím a jak se pohnu, kdesi za mnou se ozve zafunění! Je mi hned jasné, o co jde. Otočím hlavu jako sova a vidím už jen odbíhající tlupu muflonek s mladými, asi 6 kousků. Musely být za mnou co by kamenem dohodil a já o nich neměl ani tušení! Musely přijít v době, kdy jsem se plně věnoval danělám. Jejich varovný signál ale neunikl danělám a ty jen tak pro jistotu změnily rajón.



   Nevadí, muflonky tentokrát oželím, musím se jim dostat na kobylku příště. Balím fidlátka, slunce téměř zapadá a je čas k návratu. Ale už si plánuji další návštěvu tohoto místa a zase se pokusím o večerní focení. Jen to slunce aby zase bylo.


 


13.4.2017

Tajemství za humny

Tentokrát se ale nejedná o tom, co kde žije nebo co jsem vyfotil, ale o jednu velmi vydařenou akci.

Takto se totiž jmenuje výstava fotografií, kterou pořádá Středisko kultury a vzdělávání ve Vrbně pod Pradědem. No a na fotografie jsou mých dvou přátel, stejných bláznů do focení přírody a já se také přidal. Někteří z kolegů byli trošku nervózní, zda všechno stihneme včas nainstalovat, ale organizátoři nám nachystali výborné podmínky a tak to šlo ráz na ráz.
Okolo druhé hodiny jsme již neměli téměř do čeho píchnout, fotky visely kde měly a celá výstavní místnost opravdu docela prokoukla. Tak nám nezbylo, než se trochu posilnit a s napětím očekávat návštěvníky. A přišlo se podívat opravdu hodně zvědavých! Při netradičním úvodu jsme se podívali na pět minut trvající sled fotek z krásných rán na horách, na loukách i v lesích, doprovázených čtením krátké povídky Oty Bouzka. Následující hodinka a půl, moderovaná kamarády Otou Bouzkem a Jirkou Pecháčkem, pak probíhala za přispění dobré hudby živou diskuzí, vyprávěním a historkami, které jsme při focení zažili. Nechybělo ani krátké video Martina Žatky z jeho fotolovů, představení loňského vítěze kultovní trofeje Zlatého jelena Slávy Štochla, kterou získal kamarád Václav Vašíček.
No a pak již přišlo na řadu promenování okolo fotek, diskuze, dotazy, jídlo, pití, setkávání se známými i neznámými tvářemi ...... bylo to fajn.
Když náhodou budete mít cestu okolo Vrbna, stavte se na výstavu podívat, budeme rádi!


Několika fotografiemi přispěla také paní Naďa Trzaskalíková.


 


 


3.4.2017

Lesní toulání

 Nádherné, téměř letní počasí mne vylákalo do jesenických kopců, konkrétně poblíž osady Bílý potok. Jsou zde nejen krásné horské potoky, ale také nádherné bučiny a v nich množství skal a skalek, často porostlých až jedovatě zeleným mechem. A když do toho všeho zasvítí slunce ....

Stoupám po lesní silničce podél potoka, je ještě docela chladno a slunce teprve začíná nesměle olizovat stromy na vršcích kopců. Jen šumění potoka ruší absolutní ticho. Kus přede mnou zahlédnu pohyb ... několik tmavých siluet mi dává odpověď, jsou to kamzíci! Míří od potoka nahoru do skal, využívám toho, že zmizeli za malou skalkou a tak se je pokouším dostihnout. Co kdyby se dalo i fotit, byť je mi jasné, že na ISO 2000 a čas tak 1/60 to nebude žádná sláva. Kamzíky nacházím daleko v lese, snažím se o pár fotek, snad aspoň jako dokument budou k potřebě. Ale tohle setkání mne dobře naladilo a snad předznamenalo lovecké dopoledne. Odbočuji ze silničky a stoupám strmě nahoru, chci se dostat do míst, kde jsem loni fotil kamzici s kamzíčetem. Bukové listí je suché a tak se moc potichu jít nedá, což mi následně potvrzuje srna, kterou zvedám pod převisem skály. Zastaví se jen na chvíli, taková legračně střapatá při výměně srsti, ale je to další zářez do fotoaparátu. A kousek vedle pár větviček lýkovce, široko daleko pak již nebyl žádný.



Přicházím do míst loňského kamzičího setkání, jakoby malý amfiteátr, v místě pódia ukončený skalní stěnou, padající snad 30 metrů do plošiny bukového lesa, v místě diváků sem tam skalka, sem tam padlý kmen a hlavně krásně prosluněné místo. Usedám v jedné z horních řad u paty napůl shnilého bukového pahýlu, s výhledem na celé dění pode mnou. Čekám, co se kde šustne. A ono to je za chvíli doopravdy! Všude v celém amfiteátru se ozývá neustálé šustění, pokaždé na jiném místě, sem tam se mihne jako blesk něco malého hnědého, aby se to něco objevilo o 3 metry jinde. A jsou těch tvorečků desítky! Jsou to norníci rudí, vytrvale hledající pod listím loňské bukvice. Chci je vyfotit, ale není to vůbec jednoduché! Jsou jako blesk, neposedí snad déle než vteřinu, dvě. Trápím se docela dlouho, ale nakonec přeci jen pár fotek mám.



A jak tak čekám na norníky, postřehnu jakýsi pohyb na skalce nade mnou .... hele ji, veverka! A taky usilovně kutá v trávě a mechu a hledá bukvice. Pobíhá po mechu, po skále, v trsech trávy, sem tam panáčkuje, drbe se a zase hledá. Vydržela asi 3 minuty a zmizela mi kdesi za vrškem.



Opět se usazuji do křesílka z bukových kořenů a čekám, co ještě bude. Mezi větvemi v dálce svítí čistě bílá čepice Pradědu, ozývají se káňata a ve větvích neposedně poletují sýkorky. Za chvíli se zvedám, sestupuji mezi skalami do nižšího patra a scházím zpět na silničku. Nedá mi to, abych si nevyfotil i potok, který je nyní, bez listí na stromech, pěkně přehledný.



A už se zase těším na další takový den. Někdy, někde.


 


27.3.2017

Poslední zmrzlé ráno
Snad půl roku jsem se nebyl podívat na louky na okraji jesenických hor, kam chodívám fotit srnčí, sem tam se připletou lišky a jiná drobotina. Teploměr ukazoval -3, na obloze pomalu zhasínala hromada hvězd a já pomaličku stoupal na rozhraní polí a lesa. Louka, ke které jsem měl namířeno, je přikloněna k východu, na jejím horním kraji začíná smíšený les obehnaný hustým, pro mne neprostupným křovím z trnek. A právě v těchto místech zvěř vychází, zatahuje, lišky vykuknou.
Kvůli větru musím na louku přijít shora, právě okolo lesa, mezi mnou a loukou je ještě asi 50 metrů vysoké nekosené trávy. Na všem krásná jinovatka a slunce, zatím jen krásně oranžově nasvěcující oblohu, se pomaličku rozhodovalo, že vykoukne nad kopcem. V tom jsem na druhé straně buřiny uviděl srnce. Na focení byl ještě daleko, ale příznivé podmínky mi dávaly šanci se přiblížit. Snažím se jít přímo k srnci, aby si mne rychle nevšimnul mým bočním pohybem. A daří se! Srnec se pase na zmrzlé trávě a mně sem tam věnuje jen rychlý pohled aniž by se nechal vyrušit. Dostávám se hodně blízko, kleknu si za stativ a pokouším fotit skrz staré stvoly bylin. Fajn, pár snímků mám. Srnec asi po pěti minutách mizí v trnkách a já mám šanci dojít na louku, kde si lehnu a počkám, zda ještě něco nebude. Ale ani po hodině a půl nikde nic, evidentně se zvěři na zamrzlou louku nechce. Nu což, nedá se nic dělat.



Druhé ráno jsou teploty maličko přívětivější a +2 znamená, že jinovatka nebude. Opět stejná cesta na "loviště", stejné přiblížení přes buřinu. Jen s tím rozdílem, že srnčí je daleko na louce, snad 300 metrů a asi 5 kusů. Opět zalehávám na včerejší místo, maskuji se a čekám. Tajně doufám, že se srnčí vydá směrem ke mě. Chvilkami jdou správným směrem, pak zase ne, ale pomalu jsou blíž a blíž. Jsou to tři srnci, už vytlučení, a dvě srny. Jeden srnec se od stádečka odpoutává a jde přímo na mě! Postupně fotím a srnec je blíž a blíž. Mine mne asi o 30 metrů a zastavuje se u trnek. Chvíli se motá sem a tam, tu něco uždibne, tu se podrbe, neví o mně. A sem tam jej olízne právě vycházející slunce. Po pěti minutách zamíří skrz trnky kamsi do lesů. Ostatní srnčí si dál na louce užívá prvních paprsků, zalehává a podřimuje. Ale asi po půlhodince už musím jít, tak se postavím, balím si věci a srnčí zatím nereaguje. Teprve když odcházím, se líně zvedne a lehkým klusem mizí za terénní vlnou.
Bezva ráno!




Později jsem využil krásného dne a nafotil pár "krmítkovek", dneska u něj bylo docela rušno.


 


14.3.2017

Jednooká srna
Ráno mi přebývalo trochu času, práce byla na pořadu až okolo poledne a tak mne noční hvězdy (no, denní asi těžko žejo :-)) vylákaly na krátkou návštěvu lesa. Oranžová koule svítání mne zastihla již uprostřed lesa. Prošel jsem pár míst, kde jsem mohl na zvěř narazit, ale kromě jednoho ušáka nikde nic. Nevadí, lehnul jsme si na vhodné místo do měkkého dubového listí, nahrnul jsem před sebe i vedle hradbu toho hnědého šustivého a při sledování probouzejícího se dne a současného poslouchání jsem začal sem tam podřimovat. Nade mnou přeletělo několik krkavců, vydávajících zvláštní zvuky, kus vedle si s pískáním sedlo na rozložitý dub káně, kus dál zase prohopkal zajíc. Před sebou jsem měl takovou prima mýtinku s třemi duby a jedním kaštanem, kdysi jsem na ní fotil daňky i srnčí a tak jsem doufal, že zase přijdou.



Minuty utíkaly, už je pryč hodina a hlava mi klesla na batoh sloužící jako stativ ležícího střelce. A opravdu jsme asi 3 minutky zdřímnul. A najednou ten pocit, že je někdo za mnou ..... p o m a l i č k u otočím hlavu jako sova skoro o 180 stupňů ..... a tam v kraji mladého javorového lesa srnčí! Úplně v klidu, asi 40 metrů ode mne. Fotit jsme se ani neodvážil, protože to znamenalo otočit stejným směrem i objektiv a to bych se prozradil. Srnčí prochází lesem, krmí se a pak, světe div se, zalehnou! Bohužel jedna srna zrovna tak nešťastně, že byla očima nasměrována přímo na mě. A opět p o m a l i č k u jsem centimetr po centimetru otáčel objektivem a povedlo se! Fotím srnčí oko. Kdesi je tam i srnec, ale já ležím, srnec leží a tak se vůbec nevidíme, já o něm ale vím. Asi po deseti minutách se pokouším trošičku zvednou, aspoň na kolena, ale srna cosi zahlédne a postaví se. Stále netuší, co jsem zač a tak si mne legračně prohlíží jen jedním okem, tak nenápadně, abych ji neviděl :-). Z jedné strany kmene, z druhé strany .... pak ji napadne mne v kruhu obejít. Je dost blízko, navíc v krásném světle nízkého slunce a já poprvé využívám nižší zoom na svém objektivu. Vítr je pro mne příznivý a tak musí srna obejít celých 270 stupňů, než nabere můj pach a pak již následuje úprk.

 

Je mi jasné, že tím tady končím. Balím fidlátka a hodně spokojen s bezvadně využitým časem v krásném jarním lese odcházím.

 


8.3.2017

Tak krkavci ještě jednou a naposledy
Ještě jednou jsem se vrátil na krkavčí loučku jen proto, že krkavců mám nafocených málo a tohle je jakási příležitost. Není to s nimi vůbec jednoduché, jsou nesmírně podezřívaví a jen tak je neobalamutím. Po jakémkoliv vyrušení následují okružní průzkumné lety, nízké tiché průlety a hlavně hodně "krkání". Pak najednou krkání utichne a to neznamená nic jiného, než nálet ke žrádlu. Teď už jde jen o to, jak blízko přistanou.
Sem tam jsou krkavci docela blízko, sem tam dokonce vysvitne slunce a sem tam přistanou mezi krkavci i vrány šedé. Jen káňata, posedávající na okolních stromech, se k činu nemají. Pak sice slétnou, ale daleko, nefotitelně. Nevadí, pár nových fotek mám a určitě se sem vrátím v zimě, až bude sníh. Cestou zpět mi zpříjemnil pěkný srnec, i když do slunce se mu nechtělo.



26.2.2017

Krkavci 3x jinak
Tentokrát to bude trošku delší povídání, ale nedalo mi, abych se nerozepsal.

Poprvé ...

Slušné počasí se nějak ne a ne sejít s mými volnými dny. A tak jsem se rozhodl jít na dopoledne ven za každou cenu. Brzké ráno zatažené plechovou oblohou, ale podle radaru ne internetu by mělo sprchnout až kolem poledne, ale nevadí, deštník si přibalím a uvidím, co bude.
Promočený listnatý les trochu tlumí šustění starého listí, sem tam je ještě starý sníh. Procházím místa, o kterých vím, že by mohla být nějaká šance na zvěř, ale bych vděčný za cokoliv, co by se dalo vyfotit. V lese je ale úplní klid, nic nevyplaším, nic nevidím, jen první veselé ptačí popěvky aspoň trochu zpříjemňují pochmurnost lesa. Přicházím k jedné malé loučce, obklopené ze dvou stran nízkým mladým smrčím a už z dálky slyším krákání krkavců. Zajdu se podívat, co se tam děje. Snažím se přiblížit pod větvemi smrčin a docela se mi to i daří, větve jsou téměř k zemi a tak jsem krytý proti "ostřížímu" krkavčímu zraku. Krkavci jsou ale docela daleko, je jich snad 30 a mezi nimi zahlédnu i káni! Tak fajn, počkám jestli náhodou něco nepřiletí blíž. Asi po patnácti minutách opravdu, dva krkavci slétli relativně blízko a začali předvádět své námluvy. Je neuvěřitelné, kolik a jakých zvuků je krkavec schopen, včetně snad nejlepšího, takového jakoby žbluňknutí, kuňknutí .... nevím, jak to nejlépe popsat. Pokoušel jsem se něco vyfotit, jak jsme pak zjistil u počítače, mizerné podmínky mi k žádné dobré fotce nepřispěly.
Najednou do krkavců jako když střelí a bleskově opustili okraj loučky. Nevím, co je vyplašilo, ale dalo mi to příležitost se přesunout blíže k místu, kde jich byla ta hromada. Opět jsme si našel místo pod smrčky, se slušným výhledem, takže nezbývalo než čekat, zda se nevrátí. A už také vím, co je sem nalákalo - kdosi sem vyhodil asi 15 velkých kaprů, zřejmě přebytky z vánoční prodejů. A jak jsem později zjistil, jejich části i celé ryby byly natahané a částečně ožrané v houští okolo, snad liškami, snad divočáky, nevím. Čekám hodinu, dvě, už jsem celý dřevěný jak se bojím pohnout a stále nic. Najednou jako kamikaze přilétá asi 15 vran šedivých, vrhá se na kapří zbytky a opět bleskově odlétají. Krkavci jsou sice blízko, slyším je, dokonce sem
tam některý z nich se svistem křídel proplachtí těsně nade mnou, ale jakoby o mně věděli. Začíná drobně pršet, pak víc, vytahuji deštník a ještě asi půlhodinku čekám. Nic. Balím věci, ale je mi jasné, že se sem musím vrátit.










Podruhé ...
Uplynul týden a těsné svítání mě zastihne opět v lese. Tentokrát mám jediný cíl, krkavci. A zase zataženo, naštěstí nemá pršet. Jenže ouha, při příchodu slyším, že loučka je už dávno obsazena. Snažím se přiblížit pod smrčky na minulé místo, ale jasně, všechno ulétne. Říkám si, nevadí, je ještě ráno, vrátí se. Pečlivě se maskuji i shora, aby přelétající krkavci nezahlédli ani kousek. Ležím v takovém dolíku, trochu tím pádem prohnutý a za chvíli je mi docela nepohodlno, v zádech začíná bolet. Musím vydržet. Asi po hodince jsou krkavci zpět, zase svistot jejich křídel nade mnou, koncert zvuků na okolních dubech, začínají i těsné přelety nad loučkou .... ale žádný nesedne. Navíc se zvedá docela silný vítr, ve stromech začíná vydatně hučet, chvílemi to připomíná hučení nějakého šíleného blížícího se vlaku. Pak si jeden krkavec dodá odvahy a sedne. Je daleko, ale doufám, že další se za chvíli přidají. Krkavec odlétá a zase se vše opakuje. Už ležím asi 4 hodiny a zdá se, že to je dneska opět marný boj. Vzdávám se. Ale jsem pevně rozhodnut, že se zítra vrátím ještě za tmy a tak si trochu upravuji maskování, nechávám na místě nepromokavou podložku a chystám vše tak, abych zítra co nejrychleji zaujmul pozici ležícího střelce.
Na zpáteční cestě chci teď projít několika místy, kde by mohla být zvěř. Znám pár míst, která jsou trochu od větru chráněná, mohlo by se něco podařit. Přicházím k takovému širšímu svažitému zářezu, je porostlý břízami a sem tam velkým dubem, uprostřed je hluboký zářez z kdysi tekoucího potoka, na jehož dno ale není z mé pozice vidět. Ale co vidím, jsou tři krásní daňci, jak pod jedním dubem vyhrabávají něco k snědku! Jsou tak akorát daleko (nebo blízko?), budou to fajn fotky. Vtom se přihnal do korun stromů hodně silný poryv, pár suchých větví spadlo a zřejmě to způsobilo paniku. Ze zářezu vyběhlo snad 10 daněl a pelášily kamsi ode mne. Daňci zpozorněli, ale žádné nebezpečí neviděli. Nicméně pro jistotu se za chvilku také rozběhli .... přímo na mě! Já jen dřepěl a snažil se něco vyfotit, ale beznadějně. I když jednoho daňka mám tady na fotce, je to ta malá šmouha vpravo dole :-). Je to fakt daněk, musel být ode mne tak 8 metrů. Minuli mne snad o 4 metry, proběhli a zatočili dolů bukovou mlazinou. Uf, to byla tedy chvíle adrenalinu!
Pak už následovalo jen vyplašení bachyně s dvěma loňskými mláďaty a cesta domů.




Potřetí ...

Posunuji budíka na ještě časnější hodinu tak, abych byl ráno u krkavců ještě za tmy. Ráno je s téměř vymetenou oblohou, zatím jsou vidět jen hvězdy, slunce má ještě dost času. Daří se mi přijít do krytu ještě téměř za tmy, vyruším jen dva tři krkavce, ale jinak nikde nic. "Uvelebuji" se opět stejně nepohodlně jako včera, jinou možnost prostě nemám. A čekám. Krkavci se pomalu začínají slétat na okolní stromu, sem tam pískně káně a den se probouzí. Je docela mrazivo, na trávě jinovatka, sem slunce dosáhne trošku až tak okolo deváté desáté hodiny. Ptačí hemžení houstne, odhaduji to zatím tak na deset krkavců a dvě tři káňata. To začíná být dobré znamení. První krkavec si dodá odvahy chvilku po osmé, je to průzkumník, sedne opodál a asi po pěti minutách zase odlétá. Ale za dalších deset minut začíná první nálet. Několik krkavců a vran dosedá k rybám a já pořizuji pár fotek, jen zajišťovacích, není to ještě ono. Neuplyne snad ani pět minut a frnk ..... přece jsme to nebyl já, kdo je vyplašil? Ne, nebyl, to si jen dvě srny přišly pro pár soust na okraj louky. Ani jsem je mým úzkým průzorem krytu neviděl přicházet, jen jejich prdelky při odchodu. Musely projít kousek přede mnou.



Situace v okolí se opět uklidňuje a co víc, začínají se slétat káňata. Jsou uzasená po okolních stromech ... tři, čtyři, pět, možná i víc! Začínají také přelétávat kousek nad loučkou, úplně tiše, jako duchové. Pak jedno sedne. Konečně! Nejistě se blíží ke žrádlu, ale má odvahu a začíná se krmit. To je povel i všem ostatním. Najednou přilétávají krkavci, vrány šedivky a další káňata si sedají na stromy blíž a blíž. Dokonce se dvě usazují kdesi hned nade mnou na smrčcích, musí být tak 4 metry nad mou hlavou. Další sedne na břízku kousíček vedle .... to je dobrý adrenalin! Ale fotit je nemohu, prozradil bych se. Naštěstí mne díky krytu nevidí. Na zem slétá další káně a pak třetí. Očekávám nějakou bitku o žrádlo, ale toho je tolik, že si vůbec nekonkurují. Snažím se vybírat dobré záběry, ale v tom hemžení to není jednoduché. Vrány se snaží ukrást káňatům co se dá, krkavci totéž a tak jsou káňata shrbená nad svým žrádlem a chrání jej jak se dá. Vypadají jak slepice na dvorku :-). Sem tam se mezi stromy protlačí i trochu nízkého slunce, je to krásné. Celé představení trvá asi hodinu a půl, káňata jen odfukují, odlétají na okolní stromy a přenechávají místo dalším ptákům.



Na zpáteční cestě se ještě mrknu na včerejší místo mého přepadení daňky, ale fotím "jen" srnčí a s vyplašením docela dvou docela velkých divočáků končím. Jsem spokojen, byly to náročné dny, ale v lese je fajn.


23.1.2017

Večerní výšlap

Několik dnů byla docela slušná inverze, na horách krásně, dole mlhavo. Jen byla ta inverzní oblačnost docela vysoko a tak byly vidět jen úplné vrcholky nejvyšších kopců. Čekal jsem na trošku jiné podmínky, ale bohužel nepřišly. Kdosi kdesi rozhodl, že inverzní oblačnost skončí a obloha se úplně vymete.
Měl jsem v plánu si vyfotit Lysou horu při západu slunce, odněkud z vrcholu Smrku. Balím vybavení, nezapomenout čelovku a jede se. Cestou ještě přiberu bráchu, přeci jen se to ve dvou lépe šlape. Cesta z Ostravice je naštěstí dobře vyšlapaná, takže jedinou překážkou nám je délka cesty a její převýšení. Alespoň tedy do sedla Smrku. Slunce ještě svítí, ale jeho čas se rychle naplňuje a tak se musíme rozhodnout - pokračovat k vrcholu Smrku a pokusit najít místo s volným výhledem kdesi v úbočí nebo obejít Malý Smrk a pokusit se o totéž.
Rozhodnutí padlo na obejití Malého Smrku, ale je to docela dřina, místy téměř metr sněhu dává do těla. Musíme si probojovat asi 500 metrů, než se otevře pohled na Lysou horu. Ale není vůbec jednoduché najít místo, kde by nevadily nějaké smrčky nebo vrby. Pamatuji, že asi před 40 lety tady byly stromky maximálně tak metr, to by se teď fotilo! Nedá se nic dělat, musím si vystačit s tím, co je. Viditelnost je docela dobrá, je vidět Babí hora i Roháče. Smrk již vydatně stíní příkré úbočí Lysé, ještě chvilku, ještě pár fotek a je konec. Otáčíme se na zpáteční cestu, ještě fotím masiv Ondřejníku s jesenickým hřebenem v pozadí. Asi půl hodiny můžeme jít bez čelovek, pak je již v lese úplná tma a jen hvězdami zaplněná obloha nad námi a úzké světlo čelovek nás doprovází.


Fajn večer to byl.


10.1.2017

Po dlouhé době zimní úlovky

Krutá zima pomaličku polevila, už je ráno "jenom" -13, modrá obloha, slunce, asi 7cm sněhu .... ideální čas vyrazit někam do lesů. Poslední zimní fotky zvěře jsem pořídil před několika roky a tak jsem se docela těšil. Bylo zbytečné vstávat za kuropění, kdy je v lese nejchladněji. To se raději nechám zahřát nízkým sluncem a přeci jen zvěř je tady aktivní i dopoledne.
Od konce silničky to mám k lesu asi kilometr do mírného stoupání, trochu se aspoň zahřeji. Procházím starou lipovou alejí mezi poli a na horizontu vidím hradbu stromů. Vyplaším pět kusů srnčí, pomalu odběhnou kamsi dopředu. Pak vlevo hned u lesa vidím na poli nějaký tmavý hrbol. Je to docela daleko, v mírném oparu a protisvětle, takže nedokážu určit, co to je. Teleobjektiv ještě spí v batohu a tak jen hádám. Najednou se hrbol zvedne na všecky čtyři a on to daněk! A na kraji lesa se zvednou další 4 hrboly! Přemrzlý sníh ale pod botama křupe a šíleně vrže a je mi jasné, že nemám nejmenší šanci. Tak jdu dál, daňci už to nevydrží a odklušou kamsi mezi stromy. Ale dobře mi to začíná, zvěř tady je! V lese už vybaluji nádobíčko a pokračuji k cíli, kde si myslím, že bych mohl něco našoulat. A zase kousek dál zradím stádečko daněl, asi 5 kusů. Čím díl víc mi je ale jasné, že takhle to nepůjde. V tichém lese dělám neuvěřitelný kravál. Snažím se jít zasněženou travou i listím, ale je to stejné. Asi po deseti minutách to šoulání vzdávám a vracím se k místu v břízách, kde daněly vyhrabávaly něco k snědku. Jediná možnost, jak něco ulovit, je čekat. Podle toho, co jsem doposud viděl, je docela slušná šance. Uvelebuji se u kořenů jedné vyvrácené břízky, s výhledem snad do 270 stupňů a tak 150 metrů daleko. Snad něco přijde na svačinu. Naštěstí jsem v závětří, jen lehký vánek fouká správným směrem.

Zimou zatím netrpím, takže jsem odhodlán čekat docela dlouho. První hodina je za mnou, ale nikde nic ani nešustne. V půlce druhé hodiny se vzdávám naděje a pokusím se zase něco našoulat. Procházím břízovým lesem do míst, kde už jsem několikrát na zvěř narazil, ať již to byli divočáci, daňci, srnčí nebo zajíci. Tak snad se podaří. Blížím se k takovému malému horizontu a najednou zahlédnu vpředu drobný pohyb. Hned vím, o co jde. Je to daňčí paroží! Ale vidím jen to, zbytek je za terénní vlnou. Ještě pět kroků a už nemohu dál, i tak je div, že mne neslyšel. A není sám! Zkoumám houštinku mladých javorů a buků a hele, další daněk, a další a ještě asi tři daněly! Nádhera. Teď jen, aby bylo i co fotit. Daňci tlučou parohy do mladých kmínků a co je důležité, pozvolna postupují šikmo ke mně. Pomalu začínám fotit, ale mezi větvemi a kmeny to je o nervy, ostření se chytá všeho možného, jen ne toho, co potřebuji. Naštěstí musí daňci projít malou světlinkou. A pak k tomu dochází, jeden po druhém se vydávají na cestu. Mladý daněk se na chvíli zastaví u padlého kmínku a ožírá jeho kůru. Na dalším je něco divného, hned to nejsem schopen poznat ... ale už vím, má zraněný zadní běh a kulhá. Celé stádečko přede mnou postupně prochází, sem tam dobře osvícení sluncem, je to fajn pokoukání. Jen výsek vhodný k focení je příliš malý, pak už je les hustší.



Nechávám je v klidu projít, myslím na toho zraněného daňka, dám jim na cestu dost času. Když jsou snad 200 metrů ode mne, zvedám se i já a vracím se lipovou alejí k autu. Krásné dopoledne to bylo. Jestli bude za pár dnů podobně, určitě se sem vrátím. A třeba i trochu nasněží.