Aktuality
                      Starší příběhy a popisy najdete v sekci Starší "aktuality"


 

19.9.2017

Konečně úspěch,

   
    na který jsem čekal celý tento rok. Již od počátku jara chodím pravidelně do "své" mufloní lokality, ale po této zvěři jakoby se slehla zem. Ano, sem tam jsem vyplašil jeden dva kusy, ale většinou hodně daleko a ne a ne najít místo, kde se vyskytují. Těch promarněných dnů a hodin už bylo docela dost.



Dnes v noci jsem kontroloval oblohu, hvězdy svítily přes slabý opar a tak jsem vstal brzy, připraven vyzkoušet štěstí. Pro jistotu zapínám internet a dívám se na radar, ano, na jihu prší a pomalu se déšť sune na sever, ale dopoledne by mohlo vyjít. Vyrážím, abych byl za východu slunce na místě. Les je silně promáčený, což je dobře, protože nebudou mé kroky v listí a větvičkách tak slyšet. Mám několik míst, která zpočátku jen projdu a několik míst, kde chvíli, tak hodinku, posedím na čekané. První dvě místa neposloužila, nikde nic, dokonce po včerejším dešti nebyly ani vidět stopy zvěře v blátě. To není dobré znamení. A tak přecházím na třetí lokalitu, jdu po úbočí kopce, nechci ztrácet výšku stejně jako zvěř, jejíž pěšinek zhusta využívám. Mezi kmeny buků je vidět docela daleko přede mne, ale nikde se nic nehýbe. Přicházím na lesní cestu a pokračuji po ní na maličkou vyvýšeninku. Jdu hodně opatrně a pomalu, tady jsem kdysi také potkávat muflony .... stůj!! Něco jsem zahlédl před sebou vpravo od cesty, mezi mladými boučky ... muflonka! Neví o mně a jde šikmo přede mne na cestu! Nezbývá mi, než si jen rychle dřepnout, stačím ještě roztáhnout nohy stativu a už vychází na cestu. Uprostřed se zastaví, pohlédne vpravo vlevo (tady jsem já, ale naštěstí asi maskování funguje, věnuje mi jen letmý pohled) a mizí na druhé straně ve vysokém bukovém lese. A za ní další muflonka, pak následuje mladší, i když docela dobře obdařený muflon a nakonec s malým zpožděním přichází na scénu šéf. Také on se uprostřed cesty zastavuje, chvíli se rozhlíží, nezapomene mi věnovat pohled ale najednou odskočí a celá tlupa pádí do lesa. Co se stalo? Vítr dobrý, nehýbal jsem se .... a už to vidím! Přede mnou na cestě, ještě docela daleko se objevuje cyklista. Kde ten se tady bere. Muflonům to stačilo a vzali roha. Tak snad mi nějaké fotky vyjdou. Pak se ještě asi na hodinku posadím s výhledem do řidšího bukového lesa, ale tuším, že již nebude nic.



Udělám čelem vzad a mířím zpět. A neprozřetelně, tady přece už nic nemůže být, asi 100 metrů před příchodem na silničku vedoucí z lesa, balím foťák do batohu. Sotva hodím batoh na záda, vyplaším snad 30 metrů od sebe ve vyšší trávě dvě muflonky a hodně mladého muflona. Možná by to na fotku ani nebylo, ale třeba jo. No nic, opona definitivně padla a já netrpělivě čekám na kouknutí do počítače. Displej na foťáku někdy trošku klame. Ale snad se něco povedlo, ostatně posuďte sami.


10.9.2017

Před jelení říjí

   
    jsem zašel na průzkum jedné z mých oblíbených lokalit v jednom z masívů Jeseníků. Noční hvězdy slibovaly krásné ráno, ale docela silný vítr dával tušit malou šanci na úspěch. Nevadí, musím využít každé příležitosti!
Zhruba tři kilometry strmého výstupu ještě za ranního šera a s docela těžkým batohem propotily co se dalo. Ale tak to je, v batohu si nesu téměř kompletní převlečení a tak po výstupu a převléknutí se už saze bylo příjemné, suché pohodlí.
Byl jsem přesně na rozhraní mlhy a nemlhy, kdesi na obzoru se dalo vytušit vycházející slunce. Vítr okolo mne sem tam protáhl šedé chuchvalce, pak se zase docela vyčistilo a hned zase mlhavo. Ale ten vítr .... Na jednu stranu hukot větru ve větvích zakrývá mé kroky a šustění borůvčí, na druhou stranu bude zvěř spíš kdesi v závětří, v hustším mlází či přímo zalehlá, aniž budu mít šanci ji spatřit. Nedá se nic dělat. Nejdříve jdu chodníkem jedním směrem, ale tady vítr spíš zesiluje a přes hřeben to je hučí. Vydávám se tedy na druhou stranu, je tam přeci jen víc stromů a terén je trošku chráněn vyšším hřebenem. Jdu krok za krokem, nyní je o to důležitější spatřit zvěř co nejdříve a mít možnost vymyslet "postup práce" tak, aby vítr spolupracoval. Nicméně i přesto vyplaším srnku, rychle se zvedne z borůvčí a neslyšně odskočí. Procházím okolo většího keře kleče, udělám krok, dva ... a je ze mě solný sloup. Snad 30 metrů ode mne vidím zadek vysoké! Blahořečím za ten svistot větru a jeho správný směr, bez něj by už tady nebylo nic. Udělám zase tři pomaloučké kroky zpátky, dřepnu a chystám foťák. Ne, že bych jej neměl už připravený, ale mám nazumováno na 400mm a to bych tam měl jen hlavu. A taky honem vymyslet, co dál. Mám fotit už teď? Nebo počkat, co bude dál? Takhle zezadu skrz větve kleče vidím, že to je jelen, ale není to podle paroží :-). Udělám jeden snímek, pak jelínek kousek popojde se skloněnou hlavou v orosené trávě a hledá něco k snědku pod vyvráceným, suchým smrkem. Paroží stále nevidím. Uplyne asi minuta, dvě, než si jelen vzpomene, že by mohl zvednout hlavu. A hele! Už vím, proč parohy nevidím! Nevadí, jelen to je a já jsem za něj rád. Chvíli si mne prohlíží, jak tak dřepím na chodníčku, díváme se na sebe snad 15 vteřin, pak se jelínek v klidu otočí a zatáhne pod další smrčky. Bezva setkání! I kdybych dneska už nic nevyfotil, nevadí, tento úlovek se taky počítá. Kdo fotí zvěř, tak ví, kolik hodin "stojí" i jedna fotka.



Ale já jdu dál, procházím po chodníku další hodinu, pak zajdu mezi rozvolněné smrčky, mezi borůvčí a šustivou trávu. Courám se další hodinku na cestě zpátky, vidím množství pobytových znaků zvěře, ale to je vše. Sedám do trávy, dívám se dolů do prosluněného údolí, které mlha sem tam odhalí a dopřávám si svačinu. Kdesi za mnou slyším poplašné cvrlikání červenky a chvíli se přesvědčuji, že bych mohl zkusit i takový úlovek. Hledám ji po hlase, ale ne a ne ji uvidět. Musím jít kousek blíž a už ji mám! Schovává se mezi kmínky a suchými větvičkami padlých smrčků. Daří se mi přiblížit se docela blízko, jsem schovaný pod větvemi dalšího smrčku. Červenka je zvědavá a sem tam vylétne na obhlídku, zda nebezpečí ještě trvá. Ale po chvíli je už zase "jako doma", šmejdí po celém kmínku, mezi větvičkami a hledá potravu. Za chvíli se k ní přidává i potomek, ještě nevybarvený. Sedá přímo proti mě a chvíli se věnuje zkrášlování svého vzhledu. Pak odlétá kamsi mezi smrčky, já se zvedám, samozřejmě k nelibosti mamky červenky a pokračuji v pátrání po větších úlovcích. Jenže čas letí, na nic dalšího nepřicházím a tak velím k ústupu. Naštěstí už cesta vede jen dolů.




Tak dobré ráno, přírodo!


28.8.2017

Ptačí víkend

   
    Srnčí říje pro mne skončila téměř naprostým neúspěchem, ale tak to někdy při focení přírody bývá. Desítky hodin věnovaných hledáním úlovku a výsledek žádný.

A než nastane říje jelení, je čas se poohlédnou po něčem, co je spojeno s vodou. V jedné přehradě konečně ubylo něco vody a odhalený bahnitý přítok jistě přiláká různé druhy ptactva. Nízká hladina, drobné rybky, červíci a různý hmyz v bahně - to je prostřený stůl! A tak za svítání (jak jinak) scházím k břehu, abych úspěšně vyplašil asi deset volavek a současně se podíval, které místo bude k zamaskování nejvhodnější. Fotit ptactvo tady není žádný med, dokonalé maskování je nutností, především volavky mají ostříží zrak a kdejaký pohyb i stovky metrů daleko může znamenat konec jejich focení. Ale nepřišel jsme jen na volavky. Především drobní dlouhokřídlí ptáci hledají potravy v bahně nádrže a za těmi jsme přijel. Samozřejmě kdyby bylo i něco dalšího, nebudu se zlobit.

Sotva jsem se usadil ve vrbičkovém mlází, jasné pískání prozradilo přilétající ptáky. Sedají i do plytké vody, pobíhají sem a tam, není snadné je ještě za slabého světla vyfotit bez pohybu. Ale snažím se :-). V tom uslyším docela daleko ještě jiné písknutí .... slyšel jsme dobře? Tuším, ale nevěřím ... otáčím se po zvuku a hledám typickou siluetu ledňáčka! Sedí sice docela daleko, ale je tady! Několikrát jsem byl letos u stejné vody a zdálo se, že po kruté letošní zimě nepřežil ani jeden. Možná, že opravdu ne a tenhle odněkud přiletěl do uvolněného teritoria. Důležité je, zda přežije zimu a podaří se mu příští rok najít partnerku a vyvedou mladé. Nicméně je to příslib a to je fajn. Škoda by bylo tohoto nádherného ptáčka! A tak pořizuji aspoň jeden dokumentační snímek, opravdu mě ledňáček pohladil na duši.



Sleduji cvrkot okolo vody a rozhoduji se přemístit na druhý břeh, zdá se mi, že je tam přeci jen živěji. Nacházím místo těsně u přítoku malého potoka, z vody u protějšího břehu trčí pařízky, na které kdysi dávno ledňáčci téměř hromadně sedávali. Třeba budu mít štěstí i dnes. A opět - sotva se zamaskuji, písk písk a ledňáček si to letí těsně nad vodou, kopíruje meandry potoka, přelétává volnou vodu a sedá do míst, kde jsem před dvaceti minutami seděl :-). Nedá se nic dělat, počkám a uvidím. Po chvíli ledňáček pískne a letí kus dál na pařez. Je zajímavé jej pak sledovat, jak velké teritorium si hlídá. Najednou zase písk ... a sedí na krásném pařízku přímo naproti mě. Honem pět šest fotek, zase písknutí a je pryč.



Čekám ještě asi patnáct minut, okolo létají volavky, jedna si sedá nade mne na strom, pár dalších krouží nad vodou, evidentně dělají průzkum. Po chvíli sedá jedna, druhá, docela v dostřelu .... ale moment, tohle není volavka! Je to čáp a černý k tomu! Není moc daleko, pokud se zdrží, snad se povede i nějaká fotka. Na druhé straně vody se objevují cyklisté, to je povel pro volavky, které se svými šílenými skřeky odlétají. Naštěstí čáp je tak zabrán do lovu, že jej nějací cyklisté nemohou vyrušit. Pobíhá jakoby zmateně sem tam, pak rychle skloní hlavu a zobákem pročísne vodu. Jednou, podruhé ... a rybka je jeho. A pak znovu a znovu. Už sice tak úspěšný není, ale jeho lovecké kreace jsou fajn a tak trochu legračně nemotorné. Bohužel je docela rychlý a "prostorově" velký, takže mnoho fotek je prostě zaostřeno jinam, než na hlavu. Nedá se nic dělat. Stráví se mnou asi pět šest minut, pak se zvedá, krouživě nabírá výšku a odlétá.



Tož fajn dopoledne :-).
 


31.7.2017

Okurková sezona

   
    snad nenastala, ale povinnosti mně neumožnily věnovat se zatím srnčí říji naplno. Sice jsem se pokusil o nějaké "lovecké" ráno, ale byla to spíš z nouze ctnost. Tak jsem se věnoval focení i dalších, příležitostných témat.
Nejdříve je to mladý lejsek (asi), zřejmě technického nadání, který se usadil na kapotě auta. Samice poletovala okolo a sem tam ptáče nakrmila. Pak společně "odletěli" do křovin na zahradě.



Dalším ptáčkem na řadě byl sameček hýla. Toho jsem ještě nikdy nevyfotil, i když pozorování bylo docela dost. Takže tenhle je na krmítku.



Ale došlo i na nějaké srnčí. Jejich říje probíhala zatím jaksi opatrně. Nejdříve jsem za prvních slunečních paprsků uviděl mladého srnce, jak provokoval staršího, ukrytého v obilí. A dostalo se mu řádného provětrání srsti. Starší srnec pak zase důstojně odkráčel mezi klasy.



Na vedlejší louce zase jedna hodně dravá šelma číhala na něco k snědku. Srnec byl ale naštěstí daleko. A pak jsem aspoň nachytal zase jednu srnčí hlavu, docela blízko.
 
No a ještě jsem se, zatím ne moc úspěšně, pokoušel vyfotit jezevce. Mám sice fajn místo, ale dost zastíněné a ta potvůrka za světla nevyleze. Takže zatím jen jedna kloudná fotka, teprve má druhá tohoto druhu. První byla jen mázlá šmouha přede asi deseti lety.


Nicméně nevzdávám jedno ani druhé či třetí, tak snad ....

 


17.7.2017

Příprava na srnčí říji

   
    se každým rokem odehrává stejně. Měsíc před ní se už nemohu dočkat a procházím si místa, kam se chci později vypravit. Je dobré vědět aspoň trochu, kdy a odkud srnčí vychází, najít si dobrá místa na focení. Tentokrát je místo kukuřice zaseto podél lesa obilí, které dál navazuje na velkou, zatím podruhé neposečenou louku. Bude lepší fotit na louce? Nebude za 14 dnů přerostlá?. Nebo se věnovat obilí, které je vysoké už teď a pokud nebude sklizeno, uvidím toho málo.
Tak na rozhodnutí mám ještě chvíli. Právě ale nastává určité období, já mu říkám čas srnčích hlav. Néé, nejsou to hlavy uřezané, jsou to hlavy srnek a srnců, jak plují kousek nad obilím. Je to taková legrační podívaná. Když se zadívám na docela velký lán a chvíli čekám, uvidím několik tmavých skvrn, to je právě procházející zvěř. Jsou většinou kus od sebe, jen tak po sobě pokukují a opravdu jakoby hlava s ušima jen plula zlatými klasy. Přiblížit "na dostřel" se moc nedá, obilí vydává hlasité šustivé zvuky, ale někdy se aspoň maličko podaří. Většinou pak ale následuje úprk :-). Takže si večer pořizuji pár fotek, jen takové dokumenty, ale proč ne.



Krmítko mám na zahradě po celý rok, takové trošku větší, ne jen pro jednoho dva ptáčky. Jo, vím, odborníci říkají, že se v létě krmit nemá, ale já je takhle krmím už hodně let, je fajn jen tak sedět kousek dál s hrnkem kafe a sledovat ten čurbes, často i deseti ptáků najednou. Zrovna nedávno přilétala celá rodinka sýkorek, vyvedli mladé, to bylo kraválu. Střídá se mi tam pár druhů docela pravidelně - zvonci, různé sýkorky, dlasci, brhlíci, pěnkavy, sem tam stehlíci, 2x denně párek hýlů .... a pravidelně také strakapoudi. Ti si nejdříve udělají na krmítku pořádek, vyženou všecko pernaté a pak se dají do louskání. Teda spíš roztloukání. V době, kdy vylétnou mladí, přilétá často celá jejich rodinka, prima pokoukání to je. Svůj přílet již z dálky oznamují typickým zvukem, postupně sedají na bližší stromy, pak je najednou ticho a následuje přízemní let, končící strmým stoupáním na krmítko. To je asi metr šedesát nad zemí, aby na něj nemohly kočky.



Tak snad příště už ta srnčí říje vypukne v plné parádě.

 


11.7.2017

Toulání jesenickým ránem

   
    mělo své pokračování. Jeleny jsem opustil (tedy spíš oni opustili mě :-)) a pomalu jsem se přesouval k místům, kam chodím fotit kamzíky. Je to má první letošní cesta za krásnými horskými kozlíky. Jdu velmi, velmi pomalu, za každým smrčkem, na každé světlince něco může být .... znáte ten pocit, jako že vás někdo pozoruje? Takže přesně tenhle pocit jsem měl i já a musel jsme se ohlédnout přes rameno dozadu. A okamžitě jsem viděl asi 50 metrů nade mnou, mezi větvemi smrčků a proti obloze, nádhernou siluetu jelení hlavy s parožím. Skoro by se dalo říct, že jen ta zapálená svíčka mezi parožím chybí. Asi 5 vteřin jsme na sebe zírali, pak stačilo mrknout a obraz byl pryč. Nádhera! Zrakem projíždím horní hranu svahu, proti obloze, a hele ho, kamzíka! Jen přecházel a byl docela daleko, ale pro začátek ....
Slunce je již maličko nad obzorem, ale "můj" svah je stále ve stínu a navíc se na něj odspodu nasouvá mlha. Ne moc, ale pro focení z větší vzdálenosti to dobré není a pro mlžné fotky jsem si dneska tedy opravdu nepřijel. Jenže přírodě neporučím. Pokračuji v plánovaném směru a dívám se skrz řídkou mlhu, asi 300 metrů ode mne jsou malé skalky, oblíbené místo kamzíků. Je tam cosi živého rezavého nebo je to suchá smrková větev? Ne ne, je to opravdu kamzík ... a další a ještě tři. Jsou roztroušeni okolo skalky a pasou se. Musím se dostat blíž, kryji se malými smrčky, jdu cik cak podle nich, vítr je dobrý, snad i tam mlha trošku pomůže. Kamzíci se ale po chvíli začali pomalu přesunovat dál ode mne, nezbylo, než je následovat. Slunce se přehouplo přes okraj svahu a s prvními paprsky se naštěstí mlha rozplynula. Sleduji kamzíky v uctivé vzdálenost, ale pomaličku se vzdálenost zkracuje. Jsou neustále v pohybu ode mne, snad mi nezmizí. Vzadu za nimi vidím přibíhat další skupinku, ta ale míří kamsi dolů. Nevadí, zatím mám ty svoje. Naštěstí si kamzíci řekli, že si odpočinou a zdřímnou u hustší skupinky smrčků a naštěstí z druhé strany. A to je má příležitost, musím se dostat blíž! V tom tichu rána to není jednoduché, byť se snažím, mé kroky jsou docela slyšet. Ale podařilo se, raději blíž nejdu, stejně tam chybí smrčky a kamzíci by mě ihned odhalili. Lehám si k patě smrčku a nezbývá, než čekat. Kamzíci se



ještě chvíli courají sem tam, takže pár fotek mám, pak uléhají a vydatně přežvykují. Ani po půlhodince se nic neděje, ani po hodině. Jen sem tam některý stoupne a lehne si trošku jinak. Pak hodně v dálce za nimi vidím jednoho kamzíka, jde po vrstevnici přímo na mé kamzíky. Tajně si přeji, aby prošel okolo nich a tím pádem by mířil přímo na mě. Nevím, kdo mě slyšel a pomohl, ale stalo se! Kamzík se jen na pár vteřin zastavil u mé skupinky, bleskově prohnal jednoho kozlíka a pokračoval dál.

Pořizuji pár fotek, když se na vteřinku zastaví, aby ukousnul borůvčí a trávu. Stále se blíží. Řekl jsem si, že tentokrát nechám objektiv na 400mm, že si třeba udělám jeho portrét, fotek s prostředím mám již víc. A je blíž a blíž, už snad jen 50 metrů. Zřejmě slyší zvuk závěrky, protože se pak chvíli dívá mým směrem, ale uklidní se a pokračuje dál .... snad jen 35 metrů .... už se mi skoro nevejde do hledáčku. Tak pojď ještě! Ne, něco se mu nezdá a tak mě pro jistotu v oblouku míjí neustále se otáčejíc. Nepanikaří, jen prostě pro jistotu kontroluje to něco pod smrčkem. Pak již projde okolo a mizí za terénní vlnou. Tak to zas bylo!



Má skupinka se po několika dalších minutách zvedá a pomalu odchází. Ještě mi naposledy zapózují na skalkách a také mizí za oblinou svahu.
Lov končí, jsem nadmíru spokojen. Co víc jsem si mohl dneska ještě přát?


9.7.2017

Nečekané setkání

   
    Dlouho jsem se nebyl podívat za kamzíky. Nebylo moc času, nebylo počasí a spousta dalších výmluv. Bouřky z předešlého dne již snad odešly, ale pro jistotu jsem hodně brzy ráno zkontroloval radar na webu hydrometeorologického ústavu. Nikde nic, takže balím a rychle vyrážím. Čeká mne docela dlouhá cesta autem a pak ještě pěšky, abych byl ještě za tmy na místě.
Do východu slunce zbývá ještě hodina, když pomalu stoupám lesní cestou na svá místa. Měsíc je právě v úplňku, kousek nad obzorem a tak jsou okolní kopce trošku nasvíceny jeho studeným svitem, který se pomalu poddává svítání. Pomaličku vycházím na planinu, řídce porostlou nízkými horskými smrčinami. I když je ještě hodně málo světla, foťák mám již připraven. Postupně se přede mnou objevuje víc a víc planiny a já hledám něco, co není smrček nebo trs trávy. Zdá se mi to? Asi 200 metrů daleko je hodně tmavá skvrnka, maličko vystupuje nad horizont a proti světlající obloze se prozrazuje něco živého. Ještě nevím, zda je to srnčí, kamzík či vysoká. Ale za chvíli mám jasno, to když laň maličko zvedne hlavu a já vidím dlouhá ušiska. Ještě je vše černobílé a já se rozhoduji počkat, co se bude dít. Po několika minutách je zase maličko světleji a já rozeznávám další účastníky, jak roztroušeni snídají mokrou, šťavnatou trávu. Rozeznávám další laň a pak ..... proti obloze se vztyčí hlava s pěkným parožím! Nádhera, jelen! A kousek vedle další! Celkem 6 kusů jelení zvěře, to jsem tedy nečekal ani náhodou. Je úplné ticho, jen slabý vítr fouká pro mne dobrým směrem. Již nemohu měnit stanoviště, prozradil bych se a tak mi nezbývá, než dál čekat. Obě laně po chvíli mizí za hranou planiny, ale jeleni zůstávají. A co víc, pomalu jdou mým směrem! Pokouším se o fotky, netuším, co z toho vyjde, je docela oříšek, půlka snímku je proti relativně světlé obloze, zbytek v hlubokém stínu. Jeleni jsou tři - dva starší, jeden mladý, neustále sledují okolí a stále se přibližují. První fotky pořizuji ohniskem 400mm, ale pak musím ohnisko měnit, nakonec mám 250mm. Ještě, že mám zoomový objektiv, u mé starší čtyřstovky bych měl problém. Jeleni se chvíli motají sem tam, nakonec mne uvidí, ale i když jsem jen v podřepu za stativem bez dalšího krytí, za hrozbu mě nepovažují. Nicméně po několika dalších minutách pro jistotu plavným poklusem seběhnou kamsi do údolí.


Rychle prohlížím na displeji, zda jsou některé fotky použitelné .... snad ano, uvidím až v počítači. Pokračuji svým původním směrem a kus dál vidím v šeru další skupinu vysoké, odhaduji zase tak 5-6 kusů, k té se ale nemám šanci přiblížit. Pak v dálce na horizontu další, opět asi stejný počet. Jdou roztahaní přímo po horizontu, je to zajímavá podívaná, ale jsou hoodně daleko. Pokouším se dostat blíž, tuším, kam asi míří a snažím se jim "nadběhnout". Zatím vše vypadá nadějně, i světla je zase víc. Ale zrazený srnec vše rázně ukončuje, když s dlouhým bekáním prozrazuje mou polohu. Ještě za chvíli zahlédnu mezi smrčky jednoho odcházejícího jelínka a to je vše.
Možná si někdo řekne - to je toho, jeleni za tmy, nic není vidět ... Jenže tihle horští jsou jako duchové a vidět je a vyfotit za dne kdesi na světle, je téměř nemožné. Ano, znám fotografy, kteří to dokáží. Sem tam. :-)
I kdybych už nic dalšího nevyfotil, ranní vstávání stálo za to!


4.6.2017

Lov


    Víkend jsem věnoval Jeseníkům a a hned při příjezdu na mé "tábořiště" jsem si všimnul, že jsou některé louky posekány a zabaleny do úhledných bílých balíků. Takže by i ta moje lokalita, vééélká louka kousek od chaty, mohla být posekána. A to slibovalo jediné - lišky.
Nemohl jsem se dočkat rána. Vše mám nachystáno, se zvěří jsem domluven, co mají dělat a jak se chovat :-) a tak ještě za ranního šera stoupám polní cestou okolo lesa. Z obilného pole se ozývá chřástal a sem tam tuším siluetu srny nebo srnce. Ještě nevýrazná, ale úplně čistě vymetená obloha slibuje krásné ráno. Na mírně svažitou louku přicházím shora, s dobrým větrem, pod sebou vidím pár desítek bílých balíků roztroušených po louce a mezi nimi několik kusů srnčí zvěře. Ti ale docela rychle zatahují v úplně jiném místě, než jsem já, ale tak to prostě bývá.







Ale co je pro mne důležitější, hodně v dálce vidím lišku, jak kousek popojde, poslouchá, popojde, popoběhne .... a pár desítek metrů od ní je druhá! Tak fajn, lišky tady stále ještě nějaké žijí a nejsou vystřílené místními "lovci". Aspoň prozatím. Ale Hjůstne, mám problém :-). Nějak se k liškám musím za každou cenu dostat, protože pochybuji, že těch, snad 300 metrů, přijdou samy blíž. Možnost je jediná, chci využít právě velkých balíků trávy k přiblížení. Teoreticky by to mohlo vyjít, jen si musím ohlídat obě lišky a popojít jen v okamžiku, kdy jsou obě za nějakým balíkem. Čekám asi 10 minut ..... teď! Honem desítku metrů, než zase liška vyjde spoza balíku ..... a zase ..... a znovu. Kdyby mě někdo sledoval, asi by zavolal Chocholouška. Ale co je důležitější, daří se mi dostat liškám na dostřel, úplný zázrak!

Choulím se za jedním balíkem a sleduji obě lišky, každá je na jiném místě. Jedna z nich po chvíli uloví nějakého hryzce a míří s ním směrem ke mě. Po chvíli ale mění směr a drobným klusem míří k vzdálenému lesu, nese snídani svým liščatům.










Druhá liška pobíhá docela daleko, ale najednou i ona mění směr, míří mezi nedaleké balíky a stále se přibližuje. Jen trnu, jestli mne ucítí, protože vítr vane zhruba jejím směrem. Naštěstí se včas zastavuje a začíná lovit. Pomalu postupuje, krůček po krůčku, naslouchá k zemi, všelijak naklání a nakrucuje hlavu, aby přesně našla místo, kde je hryzec schovaný pod trávou. Je zajímavé ji sledovat, její taktiku lovu, která je překvapivě docela úspěšná. Najednou ztuhne, strnule se dívá na jedno místo a je vidět, jak má všechny svaly napnuté a jen čeká na vhodný okamžik. Já ji sleduji v hledáčku fotoaparátu a doufám, že ten správný okamžik skoku nepropásnu. Liška sebou párkrát cukne, nemůže se rozhodnout .... a najednou skok! Mačkám spoušť a snad jsem se trefil. Liška ještě chvíli tlamou i předními běhy ryje v hlíně, ale nakonec vítězoslavně zvedá hlavu, pár skousnutí a je po všem. Spokojeně se rozhlíží kolem, dívá se i přímo na mne, ale neregistruje mne jako hrozbu. Kousek popojde a v tom asi vítr přinese můj pach, liška vystřelí a kličkujíc míří do lesa. Ještě, že ten závan nepřišel o minutku dříve, neměl bych nic!


Jen sedím, zády opřený o balík a v mysli si přehrávám liščí lov. Doufám, že se nějaké snímky povedly, po delší době zase fajn příležitost. Na zpáteční cestě procházím okolo velkého hnojiště, tak pořizuji jednu ptačí fotku a k dokreslení začínajícího léta i zlatohlávka na kopretině.


22.5.2017

Na "mé" louce


    Letos jsem se sice už jednou na louku pod lesem vydal, ale to je již dva měsíce, hodně dávno. A tak mne to tam táhlo opět, snad se podaří nějaké srnčí a snad i liška. Slunce je ještě za kopcem, úplně čistá obloha je příslibem krásného rána. Tedy aspoň počasím. Vítr mám dobrý a tak se pomalu blížím ke kraji lesa a přede mnou je snad desetihektarová, mírně se svažující louka. Bývá pravidelně kosena, ráda na ni vychází srnčí zvěř a v nízké trávě se dobře loví liškám. I zajíce se dá nachytat.
Tentokrát je v louce asi 6 kusů srnců a srnek, usazuji se na mezi ve vyšší trávě a čekám, co bude. Srnčí zatahuje poměrně brzy, jen si pokaždé najde jinou cestu do lesa. Snad budu mít tentokrát štěstí. Nemám šanci se jim vydat naproti, jsou to potvůrky mazané a cokoliv se v louce objeví je nepřítel a následuje zběsilý úprk. Asi po půlhodině se blíží srna se srncem, jenže kus přede mnou odbočují k lesu a ladným skokem se ztratí ve stěně smrčků. Tak aspoň jedna fotka proti světlu.


Na louce už je vidět jen pár kusů hooodně daleko, ti blíž nepřijdou a tak se vydávám zpátky podél pole a lesa. Letos je na poli zaseto nějaké obilí, takže po letech řepky možná konečně zase bude v srpnu fajn srnčí říje v obilí. Bude snad šance na pár pěkných fotek. Na hraně terénní vlny obilného pole zahlédnu míhající se ušiska srny a míří skoro ke mně! Musím kousek popojít, abych byl trošku blíž, už dál nesmím ... zakleknu, stativ před sebou a čekám ...... Srna se vyloupne z obilí, chvíli postojí na polní cestě, rozhlédne se .... má legračně zkřížené nohy ... prohlédne si mě, pak ještě jednou a v klidu hopne do lesa. Už se chystám zvednout, když zase ušiska. Ale tentokrát mezi nimi pár parůžků! Srnec jde v šlépějích srny, tož si počkám i na něj. Situace se opakuje, srnec na polňačce zastaví, rozhlíží se vlevo vpravo a jde za srnou. Dnešní setkání je u konce a já se těším na zítra, zajdu zase.

A opět brzké ráno, opět louka plná zvěře, opět čekám, co se bude dít. Kousek pod lesem vidím v trávě lovící lišku, tráva je vyšší a tak se jen sem tam mihne rezavý chvost. Najednou liška zbystří a tryskem do lesa! Ale proč? A už reaguje i srnčí, najednou je v pohyby snad dvanáct patnáct kusů! A už také vím proč. Spoza rohu lesa, asi 200 metrů ode mne, vychází člověk, pušku na rameni, dalekohled v ruce a dívá se za utíkající zvěří. Ta je již naštěstí mimo dostřel a mizí v lese. Muž s puškou ještě chvíli brouzdá naproti v malém svahu, chvíli se kamsi dívá dalekohledem, pak přikrčený absolvuje asi 50 metrů, aby se zase zvednul, podíval se dalekohledem a šel zpět. V tom okamžiku se k němu přidává další chlap, tentokrát bez pušky, ale zato se psem. Opravdu fajn dvojka. A po zvěři ani památka. Je mi jasné, že jsem tady dneska skončil. Jdu do lesa na takovou zarostlou lesní cestu, mířím domů, ale třeba na téhle cestě něco potkám. A taky, že jo. Sice málo světla, ale srnčí pár mi udělal radost.


Třetí den již na louky nejdu, hodně fouká a tak jen brouzdám v blízkém okolí. Potkávám krásně obtěžkanou srnu, šlape po silnici přede mnou snad celých 50 metrů, než si mne všimne a odskočí. Pak ještě nacházím strakapoudí dutinu v suchém modřínu, je jakž takž fotitelná a tak si sedám poblíž, maskovaný několika lipovými větvemi. Snad bude co fotit. Ale podezřívavým rodičům trvá snad půl hodiny, než si na mne zvyknou. Pak již začínají pravidelně krmit, ale ne moc často a je mi zřejmé, že mláďata jsou ještě trochu menší a ani nevykukují z otvoru. Furt nevím, jestli mám fotit na výšku nebo naležato. Ale pár fotek už mám a tak nechávám rodiče povinnostem a mizím.