Aktuality
                      Starší příběhy a popisy najdete v sekci Starší "aktuality"


17.7.2017

Příprava na srnčí říji

   
    se každým rokem odehrává stejně. Měsíc před ní se už nemohu dočkat a procházím si místa, kam se chci později vypravit. Je dobré vědět aspoň trochu, kdy a odkud srnčí vychází, najít si dobrá místa na focení. Tentokrát je místo kukuřice zaseto podél lesa obilí, které dál navazuje na velkou, zatím podruhé neposečenou louku. Bude lepší fotit na louce? Nebude za 14 dnů přerostlá?. Nebo se věnovat obilí, které je vysoké už teď a pokud nebude sklizeno, uvidím toho málo.
Tak na rozhodnutí mám ještě chvíli. Právě ale nastává určité období, já mu říkám čas srnčích hlav. Néé, nejsou to hlavy uřezané, jsou to hlavy srnek a srnců, jak plují kousek nad obilím. Je to taková legrační podívaná. Když se zadívám na docela velký lán a chvíli čekám, uvidím několik tmavých skvrn, to je právě procházející zvěř. Jsou většinou kus od sebe, jen tak po sobě pokukují a opravdu jakoby hlava s ušima jen plula zlatými klasy. Přiblížit "na dostřel" se moc nedá, obilí vydává hlasité šustivé zvuky, ale někdy se aspoň maličko podaří. Většinou pak ale následuje úprk :-). Takže si večer pořizuji pár fotek, jen takové dokumenty, ale proč ne.



Krmítko mám na zahradě po celý rok, takové trošku větší, ne jen pro jednoho dva ptáčky. Jo, vím, odborníci říkají, že se v létě krmit nemá, ale já je takhle krmím už hodně let, je fajn jen tak sedět kousek dál s hrnkem kafe a sledovat ten čurbes, často i deseti ptáků najednou. Zrovna nedávno přilétala celá rodinka sýkorek, vyvedli mladé, to bylo kraválu. Střídá se mi tam pár druhů docela pravidelně - zvonci, různé sýkorky, dlasci, brhlíci, pěnkavy, sem tam stehlíci, 2x denně párek hýlů .... a pravidelně také strakapoudi. Ti si nejdříve udělají na krmítku pořádek, vyženou všecko pernaté a pak se dají do louskání. Teda spíš roztloukání. V době, kdy vylétnou mladí, přilétá často celá jejich rodinka, prima pokoukání to je. Svůj přílet již z dálky oznamují typickým zvukem, postupně sedají na bližší stromy, pak je najednou ticho a následuje přízemní let, končící strmým stoupáním na krmítko. To je asi metr šedesát nad zemí, aby na něj nemohly kočky.



Tak snad příště už ta srnčí říje vypukne v plné parádě.

 


11.7.2017

Toulání jesenickým ránem

   
    mělo své pokračování. Jeleny jsem opustil (tedy spíš oni opustili mě :-)) a pomalu jsem se přesouval k místům, kam chodím fotit kamzíky. Je to má první letošní cesta za krásnými horskými kozlíky. Jdu velmi, velmi pomalu, za každým smrčkem, na každé světlince něco může být .... znáte ten pocit, jako že vás někdo pozoruje? Takže přesně tenhle pocit jsem měl i já a musel jsme se ohlédnout přes rameno dozadu. A okamžitě jsem viděl asi 50 metrů nade mnou, mezi větvemi smrčků a proti obloze, nádhernou siluetu jelení hlavy s parožím. Skoro by se dalo říct, že jen ta zapálená svíčka mezi parožím chybí. Asi 5 vteřin jsme na sebe zírali, pak stačilo mrknout a obraz byl pryč. Nádhera! Zrakem projíždím horní hranu svahu, proti obloze, a hele ho, kamzíka! Jen přecházel a byl docela daleko, ale pro začátek ....
Slunce je již maličko nad obzorem, ale "můj" svah je stále ve stínu a navíc se na něj odspodu nasouvá mlha. Ne moc, ale pro focení z větší vzdálenosti to dobré není a pro mlžné fotky jsem si dneska tedy opravdu nepřijel. Jenže přírodě neporučím. Pokračuji v plánovaném směru a dívám se skrz řídkou mlhu, asi 300 metrů ode mne jsou malé skalky, oblíbené místo kamzíků. Je tam cosi živého rezavého nebo je to suchá smrková větev? Ne ne, je to opravdu kamzík ... a další a ještě tři. Jsou roztroušeni okolo skalky a pasou se. Musím se dostat blíž, kryji se malými smrčky, jdu cik cak podle nich, vítr je dobrý, snad i tam mlha trošku pomůže. Kamzíci se ale po chvíli začali pomalu přesunovat dál ode mne, nezbylo, než je následovat. Slunce se přehouplo přes okraj svahu a s prvními paprsky se naštěstí mlha rozplynula. Sleduji kamzíky v uctivé vzdálenost, ale pomaličku se vzdálenost zkracuje. Jsou neustále v pohybu ode mne, snad mi nezmizí. Vzadu za nimi vidím přibíhat další skupinku, ta ale míří kamsi dolů. Nevadí, zatím mám ty svoje. Naštěstí si kamzíci řekli, že si odpočinou a zdřímnou u hustší skupinky smrčků a naštěstí z druhé strany. A to je má příležitost, musím se dostat blíž! V tom tichu rána to není jednoduché, byť se snažím, mé kroky jsou docela slyšet. Ale podařilo se, raději blíž nejdu, stejně tam chybí smrčky a kamzíci by mě ihned odhalili. Lehám si k patě smrčku a nezbývá, než čekat. Kamzíci se



ještě chvíli courají sem tam, takže pár fotek mám, pak uléhají a vydatně přežvykují. Ani po půlhodince se nic neděje, ani po hodině. Jen sem tam některý stoupne a lehne si trošku jinak. Pak hodně v dálce za nimi vidím jednoho kamzíka, jde po vrstevnici přímo na mé kamzíky. Tajně si přeji, aby prošel okolo nich a tím pádem by mířil přímo na mě. Nevím, kdo mě slyšel a pomohl, ale stalo se! Kamzík se jen na pár vteřin zastavil u mé skupinky, bleskově prohnal jednoho kozlíka a pokračoval dál.

Pořizuji pár fotek, když se na vteřinku zastaví, aby ukousnul borůvčí a trávu. Stále se blíží. Řekl jsem si, že tentokrát nechám objektiv na 400mm, že si třeba udělám jeho portrét, fotek s prostředím mám již víc. A je blíž a blíž, už snad jen 50 metrů. Zřejmě slyší zvuk závěrky, protože se pak chvíli dívá mým směrem, ale uklidní se a pokračuje dál .... snad jen 35 metrů .... už se mi skoro nevejde do hledáčku. Tak pojď ještě! Ne, něco se mu nezdá a tak mě pro jistotu v oblouku míjí neustále se otáčejíc. Nepanikaří, jen prostě pro jistotu kontroluje to něco pod smrčkem. Pak již projde okolo a mizí za terénní vlnou. Tak to zas bylo!



Má skupinka se po několika dalších minutách zvedá a pomalu odchází. Ještě mi naposledy zapózují na skalkách a také mizí za oblinou svahu.
Lov končí, jsem nadmíru spokojen. Co víc jsem si mohl dneska ještě přát?


9.7.2017

Nečekané setkání

   
    Dlouho jsem se nebyl podívat za kamzíky. Nebylo moc času, nebylo počasí a spousta dalších výmluv. Bouřky z předešlého dne již snad odešly, ale pro jistotu jsem hodně brzy ráno zkontroloval radar na webu hydrometeorologického ústavu. Nikde nic, takže balím a rychle vyrážím. Čeká mne docela dlouhá cesta autem a pak ještě pěšky, abych byl ještě za tmy na místě.
Do východu slunce zbývá ještě hodina, když pomalu stoupám lesní cestou na svá místa. Měsíc je právě v úplňku, kousek nad obzorem a tak jsou okolní kopce trošku nasvíceny jeho studeným svitem, který se pomalu poddává svítání. Pomaličku vycházím na planinu, řídce porostlou nízkými horskými smrčinami. I když je ještě hodně málo světla, foťák mám již připraven. Postupně se přede mnou objevuje víc a víc planiny a já hledám něco, co není smrček nebo trs trávy. Zdá se mi to? Asi 200 metrů daleko je hodně tmavá skvrnka, maličko vystupuje nad horizont a proti světlající obloze se prozrazuje něco živého. Ještě nevím, zda je to srnčí, kamzík či vysoká. Ale za chvíli mám jasno, to když laň maličko zvedne hlavu a já vidím dlouhá ušiska. Ještě je vše černobílé a já se rozhoduji počkat, co se bude dít. Po několika minutách je zase maličko světleji a já rozeznávám další účastníky, jak roztroušeni snídají mokrou, šťavnatou trávu. Rozeznávám další laň a pak ..... proti obloze se vztyčí hlava s pěkným parožím! Nádhera, jelen! A kousek vedle další! Celkem 6 kusů jelení zvěře, to jsem tedy nečekal ani náhodou. Je úplné ticho, jen slabý vítr fouká pro mne dobrým směrem. Již nemohu měnit stanoviště, prozradil bych se a tak mi nezbývá, než dál čekat. Obě laně po chvíli mizí za hranou planiny, ale jeleni zůstávají. A co víc, pomalu jdou mým směrem! Pokouším se o fotky, netuším, co z toho vyjde, je docela oříšek, půlka snímku je proti relativně světlé obloze, zbytek v hlubokém stínu. Jeleni jsou tři - dva starší, jeden mladý, neustále sledují okolí a stále se přibližují. První fotky pořizuji ohniskem 400mm, ale pak musím ohnisko měnit, nakonec mám 250mm. Ještě, že mám zoomový objektiv, u mé starší čtyřstovky bych měl problém. Jeleni se chvíli motají sem tam, nakonec mne uvidí, ale i když jsem jen v podřepu za stativem bez dalšího krytí, za hrozbu mě nepovažují. Nicméně po několika dalších minutách pro jistotu plavným poklusem seběhnou kamsi do údolí.


Rychle prohlížím na displeji, zda jsou některé fotky použitelné .... snad ano, uvidím až v počítači. Pokračuji svým původním směrem a kus dál vidím v šeru další skupinu vysoké, odhaduji zase tak 5-6 kusů, k té se ale nemám šanci přiblížit. Pak v dálce na horizontu další, opět asi stejný počet. Jdou roztahaní přímo po horizontu, je to zajímavá podívaná, ale jsou hoodně daleko. Pokouším se dostat blíž, tuším, kam asi míří a snažím se jim "nadběhnout". Zatím vše vypadá nadějně, i světla je zase víc. Ale zrazený srnec vše rázně ukončuje, když s dlouhým bekáním prozrazuje mou polohu. Ještě za chvíli zahlédnu mezi smrčky jednoho odcházejícího jelínka a to je vše.
Možná si někdo řekne - to je toho, jeleni za tmy, nic není vidět ... Jenže tihle horští jsou jako duchové a vidět je a vyfotit za dne kdesi na světle, je téměř nemožné. Ano, znám fotografy, kteří to dokáží. Sem tam. :-)
I kdybych už nic dalšího nevyfotil, ranní vstávání stálo za to!


4.6.2017

Lov


    Víkend jsem věnoval Jeseníkům a a hned při příjezdu na mé "tábořiště" jsem si všimnul, že jsou některé louky posekány a zabaleny do úhledných bílých balíků. Takže by i ta moje lokalita, vééélká louka kousek od chaty, mohla být posekána. A to slibovalo jediné - lišky.
Nemohl jsem se dočkat rána. Vše mám nachystáno, se zvěří jsem domluven, co mají dělat a jak se chovat :-) a tak ještě za ranního šera stoupám polní cestou okolo lesa. Z obilného pole se ozývá chřástal a sem tam tuším siluetu srny nebo srnce. Ještě nevýrazná, ale úplně čistě vymetená obloha slibuje krásné ráno. Na mírně svažitou louku přicházím shora, s dobrým větrem, pod sebou vidím pár desítek bílých balíků roztroušených po louce a mezi nimi několik kusů srnčí zvěře. Ti ale docela rychle zatahují v úplně jiném místě, než jsem já, ale tak to prostě bývá.







Ale co je pro mne důležitější, hodně v dálce vidím lišku, jak kousek popojde, poslouchá, popojde, popoběhne .... a pár desítek metrů od ní je druhá! Tak fajn, lišky tady stále ještě nějaké žijí a nejsou vystřílené místními "lovci". Aspoň prozatím. Ale Hjůstne, mám problém :-). Nějak se k liškám musím za každou cenu dostat, protože pochybuji, že těch, snad 300 metrů, přijdou samy blíž. Možnost je jediná, chci využít právě velkých balíků trávy k přiblížení. Teoreticky by to mohlo vyjít, jen si musím ohlídat obě lišky a popojít jen v okamžiku, kdy jsou obě za nějakým balíkem. Čekám asi 10 minut ..... teď! Honem desítku metrů, než zase liška vyjde spoza balíku ..... a zase ..... a znovu. Kdyby mě někdo sledoval, asi by zavolal Chocholouška. Ale co je důležitější, daří se mi dostat liškám na dostřel, úplný zázrak!

Choulím se za jedním balíkem a sleduji obě lišky, každá je na jiném místě. Jedna z nich po chvíli uloví nějakého hryzce a míří s ním směrem ke mě. Po chvíli ale mění směr a drobným klusem míří k vzdálenému lesu, nese snídani svým liščatům.










Druhá liška pobíhá docela daleko, ale najednou i ona mění směr, míří mezi nedaleké balíky a stále se přibližuje. Jen trnu, jestli mne ucítí, protože vítr vane zhruba jejím směrem. Naštěstí se včas zastavuje a začíná lovit. Pomalu postupuje, krůček po krůčku, naslouchá k zemi, všelijak naklání a nakrucuje hlavu, aby přesně našla místo, kde je hryzec schovaný pod trávou. Je zajímavé ji sledovat, její taktiku lovu, která je překvapivě docela úspěšná. Najednou ztuhne, strnule se dívá na jedno místo a je vidět, jak má všechny svaly napnuté a jen čeká na vhodný okamžik. Já ji sleduji v hledáčku fotoaparátu a doufám, že ten správný okamžik skoku nepropásnu. Liška sebou párkrát cukne, nemůže se rozhodnout .... a najednou skok! Mačkám spoušť a snad jsem se trefil. Liška ještě chvíli tlamou i předními běhy ryje v hlíně, ale nakonec vítězoslavně zvedá hlavu, pár skousnutí a je po všem. Spokojeně se rozhlíží kolem, dívá se i přímo na mne, ale neregistruje mne jako hrozbu. Kousek popojde a v tom asi vítr přinese můj pach, liška vystřelí a kličkujíc míří do lesa. Ještě, že ten závan nepřišel o minutku dříve, neměl bych nic!


Jen sedím, zády opřený o balík a v mysli si přehrávám liščí lov. Doufám, že se nějaké snímky povedly, po delší době zase fajn příležitost. Na zpáteční cestě procházím okolo velkého hnojiště, tak pořizuji jednu ptačí fotku a k dokreslení začínajícího léta i zlatohlávka na kopretině.


22.5.2017

Na "mé" louce


    Letos jsem se sice už jednou na louku pod lesem vydal, ale to je již dva měsíce, hodně dávno. A tak mne to tam táhlo opět, snad se podaří nějaké srnčí a snad i liška. Slunce je ještě za kopcem, úplně čistá obloha je příslibem krásného rána. Tedy aspoň počasím. Vítr mám dobrý a tak se pomalu blížím ke kraji lesa a přede mnou je snad desetihektarová, mírně se svažující louka. Bývá pravidelně kosena, ráda na ni vychází srnčí zvěř a v nízké trávě se dobře loví liškám. I zajíce se dá nachytat.
Tentokrát je v louce asi 6 kusů srnců a srnek, usazuji se na mezi ve vyšší trávě a čekám, co bude. Srnčí zatahuje poměrně brzy, jen si pokaždé najde jinou cestu do lesa. Snad budu mít tentokrát štěstí. Nemám šanci se jim vydat naproti, jsou to potvůrky mazané a cokoliv se v louce objeví je nepřítel a následuje zběsilý úprk. Asi po půlhodině se blíží srna se srncem, jenže kus přede mnou odbočují k lesu a ladným skokem se ztratí ve stěně smrčků. Tak aspoň jedna fotka proti světlu.


Na louce už je vidět jen pár kusů hooodně daleko, ti blíž nepřijdou a tak se vydávám zpátky podél pole a lesa. Letos je na poli zaseto nějaké obilí, takže po letech řepky možná konečně zase bude v srpnu fajn srnčí říje v obilí. Bude snad šance na pár pěkných fotek. Na hraně terénní vlny obilného pole zahlédnu míhající se ušiska srny a míří skoro ke mně! Musím kousek popojít, abych byl trošku blíž, už dál nesmím ... zakleknu, stativ před sebou a čekám ...... Srna se vyloupne z obilí, chvíli postojí na polní cestě, rozhlédne se .... má legračně zkřížené nohy ... prohlédne si mě, pak ještě jednou a v klidu hopne do lesa. Už se chystám zvednout, když zase ušiska. Ale tentokrát mezi nimi pár parůžků! Srnec jde v šlépějích srny, tož si počkám i na něj. Situace se opakuje, srnec na polňačce zastaví, rozhlíží se vlevo vpravo a jde za srnou. Dnešní setkání je u konce a já se těším na zítra, zajdu zase.

A opět brzké ráno, opět louka plná zvěře, opět čekám, co se bude dít. Kousek pod lesem vidím v trávě lovící lišku, tráva je vyšší a tak se jen sem tam mihne rezavý chvost. Najednou liška zbystří a tryskem do lesa! Ale proč? A už reaguje i srnčí, najednou je v pohyby snad dvanáct patnáct kusů! A už také vím proč. Spoza rohu lesa, asi 200 metrů ode mne, vychází člověk, pušku na rameni, dalekohled v ruce a dívá se za utíkající zvěří. Ta je již naštěstí mimo dostřel a mizí v lese. Muž s puškou ještě chvíli brouzdá naproti v malém svahu, chvíli se kamsi dívá dalekohledem, pak přikrčený absolvuje asi 50 metrů, aby se zase zvednul, podíval se dalekohledem a šel zpět. V tom okamžiku se k němu přidává další chlap, tentokrát bez pušky, ale zato se psem. Opravdu fajn dvojka. A po zvěři ani památka. Je mi jasné, že jsem tady dneska skončil. Jdu do lesa na takovou zarostlou lesní cestu, mířím domů, ale třeba na téhle cestě něco potkám. A taky, že jo. Sice málo světla, ale srnčí pár mi udělal radost.


Třetí den již na louky nejdu, hodně fouká a tak jen brouzdám v blízkém okolí. Potkávám krásně obtěžkanou srnu, šlape po silnici přede mnou snad celých 50 metrů, než si mne všimne a odskočí. Pak ještě nacházím strakapoudí dutinu v suchém modřínu, je jakž takž fotitelná a tak si sedám poblíž, maskovaný několika lipovými větvemi. Snad bude co fotit. Ale podezřívavým rodičům trvá snad půl hodiny, než si na mne zvyknou. Pak již začínají pravidelně krmit, ale ne moc často a je mi zřejmé, že mláďata jsou ještě trochu menší a ani nevykukují z otvoru. Furt nevím, jestli mám fotit na výšku nebo naležato. Ale pár fotek už mám a tak nechávám rodiče povinnostem a mizím.